Berete svůj úspěch jako zamozřejmost?
Možná to zní zvláštně, ale nikdo nás moc nenaučil, jak máme samy sebe pochválit.
Rodiče nebo učitelky se většinou více věnovali zlobivcům nebo těm pomalejším, co potřebovali pomoc, podporu navíc.
Pokud jsme byly vychovány jako hodné holčičky, snažily jsme se dosahovat ve škole dobrých výsledků a doma moc nezlobit. Jenže pak na nás občas zapomínali.
Písemka ve škole? ,,Však ona se to naše malá Anička naučí. Ona je šikovná.
Zato Pepík, s tím si musíme sednout a každý den pilně cvičit vyjmenovaná slova.“
Jedna klientka mi vyprávěla, že měla vždy samé jedničky. Nebylo to vydřené, ale ani zadarmo. Rodiče měli radost, že se jí ve škole daří, ale nijak ji za to nevyzdvihovali.
Když se jeden rok její bratr hecnul, že se ze čtyřkaře vylepší na dvojkaře, rodiče z něj byli nadšení a chválili ho po celém sousedství.
Ale to, že je větší dřina mít jedničky a udržet si je, na to nikdo nepomyslel. A tak klientka byla nucena slavit úspěch brášky, zatímco její úspěchy byly opomíjeny.
Co však nebylo opomíjeno, byly neúspěchy nebo stinné stránky, případně zlozvyky. Na ty jako by ze všech stran a koutů svítila světla reflektorů.
Nepovedla se vám písemka? Přišly jste do školy pozdě, protože vám ujel autobus? Zamilovaně jste pokoukávaly po místním rošťákovi? Tohle komentovali snad všichni a nenechali na vás nit suchou.
A tak jsme si tento dialog, nebo spíš monolog, okoukaly a zvnitřněly. Naučily jsme se kritizovat samy sebe za neúspěchy a zapomínat na své úspěchy.
Když se nám něco povede, jen nad tím mávneme rukou s tím, že máme ještě celý seznam věcí, které musíme udělat.
Jenže kam nás tento způsob přemýšlení vede? Když se takto kriticky k sobě chováme dlouho, upadá naše sebevědomí, cítíme se pořád jako v jednom kole a klesá naše motivace.
Ani koni by se nechtělo na projížďku, když pak za odměnu nedostane dobrotu (aspoň to jablko nebo seno).
Když už bychom se i odvážily se pochválit, tak nám kritické hlasy venku říkají, že prý ,,sebechvála smrdí."
A navíc nemámě být namyšlené, to přeci nic nebylo, ostatní to zvládnou rychleji, lépe, efektivněji.
Inu, máme silné protivníky. Ale nevzdáme se.
Nikdy není pozdě naučit se něčemu novému.
A pro nás to místo kurzu španělštiny nebo šití prostě bude naučit se pochválit. (A nebojte, ten kurz šití nebo španělštiny dáme později a bude nás bavit o to víc, když se za každý pokrok budeme umět ocenit.)
Takže ode dneška vždy, když splníte úkol nebo aktivitu na seznamu, pochvalte se.
Při větších úspěších to oslavte. Oslavit se dá sklenkou dobrého pití, chutným dortíkem, veselou písničkou, rozverným kafíčkem, chválou sebe sama před zrcadlem nebo radostným vyprávěním kamarádce. Anebo mnoha dalšími způsoby, jen si je potřebujeme dovolit.
A hlavně pravidelně, opakování je matka moudrosti.
Jaký svůj další (mini)úspěch oslavíte vy?
Sandra Woiwode – průvodkyně a podporovatelka vysoce citlivých žen
Ráda by ses naučila pracovat v souladu s vysokou citlivostí? Chceš praktické tipy, jak na to nebo řešení Tvé konkrétní situace?
Jsem tu pro Tebe! Provázím vysoce citlivé ženy k životu s klidem, v radosti, pohodě.
Objednej se na konzultaci.
A pokud preferuješ samostudium, mám pro Tebe kurz, díky kterému poznáš a naučíš se pracovat se svou citlivostí.
