Je odpoledne a já se procházím lesem. Sluníčko svítí, a já i přesto sundávám své sluneční brýle. Zkusmo.
Větve stromů hází krásný stín a já mohu nechat své oči odpočinout, i když mimo les je světlo tak silné.
Jako vysoce citlivá vnímám některé věci více než ostatní.
U mě konkrétně jsou oči citlivější než u ostatních, a na sluníčko nevyjdu bez slunečních brýlí. Kdybych to udělala, koleduji si o slzení, možná by mě i rozbolela hlava. Naštěstí řešení pro moji citlivost je hned po ruce a ty tmavé brýle mi moji procházku zpříjemní.
V tomto zvýšeném vnímání nejsem sama.
Až 20% společnosti je vysoce citlivých, a zatímco mně vadí silná světla (a mimochodem blesk na foťáku, různobarevná světla a odlesky od diskokoule bych nejradši zakázala), tak jiným vadí silné zvuky, pachy nebo chutě.
V lese se mi podaří se zklidnit.
Tady na mě nehaleké televize, rádio, internet. Nikdo mi nehlásí nejnovější zprávy, nechodí mi notifikace na nová videa, články, podcasty, které bych určitě neměla propásnout. Místo toho slyším cvrlikání ptáčků a mám pocit, že na mě působí léčivě. Po ránu bývá hlasitější, během dne se zklidňuje. Přemýšlím, o čem si ptáčci povídají. Jestli jsou to všechno námluvy, nebo jestli si taky říkají nejnovější drby ze světa okřídlených.
Vnímám, jak se mé nohy dotýkají země, jak mne pomalá chůze uklidňuje.
Zhluboka vdechuji čerstvý vzduch, který je chladný a jemně šimrá v nose. Naplňuji jím své plíce a cítím, jak ze mě odchází teplý vzduch, plný věcí, které již nepotřebuji. Představuji si, jak z mých nohou odchází energie, která mi už neslouží, jak vydechuji toxiny.
Hlava se zklidňuje, pročišťuje.
Ten hluk z města, práce, každodenního shonu na mě tady nemůže. Jsem tu jen já a les.
Jemně rukou pohladím větvičku stromu a usměji se. Mé myšlenky se zklidňují.
Někdy mi připadá, že na krku místo hlavy nosím jaderný reaktor. A když bývá těsně před výbuchem, všeho nechám a jdu do lesa.
Tady se mi najednou hlava pročistí, ten nejpalčivější problém už není tak horký, získám odstup, nadhled a začínají mě napadat řešení.
A pokud mě nenapadá řešení, dovolím si prostě být s danou emocí. Tak, jak to teď cítím, je to v pořádku.
V lese se zklidňuji a zároveň mě tady napadají ty nejlepší myšlenky.
Zřejmě už odpradávna lidé vyhledávali léčivé účinky lesa. Na moji vysokou citlivost les působí opravdu jako balzám. Do lesa se chodím zklidnit a odreagovat.
Když se zlobím, našlapuji silněji a svůj vztek vydupu.
Když mám radost, poskočím si.
Když potřebuji ujištění, zklidnění, obejmu strom.
Když mám chuť přemýšlet, dívám se na stromy a přemítám o tom, jak dlouho už tu stojí, kolik lidí už asi viděli. Jestli vnímají vítr jako my hudbu, že se do jeho rytmu mohou pohybovat, třást větvemi, tak jako my ladně kýveme boky v rytmu oblíbené písně.
A pak se znovu nadechnu, vydechnu, zklidním mysl, soustředím se na chůzi a jdu dál.
Jak to máte vy? Chodite rády do lesa? Vnímáte jeho uklidňující účinky, nebo jsou pro vás procházky přírodou otrava, nudí vás?
Pokud si užíváte procházky lesem, mohu vám doporučit svoji kolegyni Sylvu Tavarilu Pekařovou.
Sylva je průvodkyní cvičením Lesní mysl, zaměřuje se na vysoce citlivé a ukazuje jim, jak využít les pro zklidnění.
Jste z Opavy a okolí? Pak vám doporučuji využít Sylvinu službu a vydat se s ní na procházku do lesa. Více o Sylvě tady: https://www.tavarila.cz/
Sandra Woiwode – průvodkyně a podporovatelka vysoce citlivých žen
Ráda by ses naučila pracovat v souladu s vysokou citlivostí? Chceš praktické tipy, jak na to nebo řešení Tvé konkrétní situace?
Jsem tu pro Tebe! Provázím vysoce citlivé ženy k životu s klidem, v radosti, pohodě.
Objednej se na konzultaci.
A pokud preferuješ samostudium, mám pro Tebe kurz, díky kterému poznáš a naučíš se pracovat se svou citlivostí.
